„Přála bych nám smích a humor“

Markéta Doubravská

Autorkou obrazu, který bude celý letošní festival provázet, je malířka, překladatelka, tanečnice, milovnice života, Markéta Doubravská.  V následujícím rozhovoru představuje svůj obraz, podstatu ženského bytí, jak ji sama vnímá, i sebe sama.

V letošním roce je Tvůj obraz tváří tohoto festivalu. Má nějaký název? A nebo svůj příběh?

Nazvala jsem ho jednoduše „Žena“, proto jsme ho vybrali.

Co všechno tě inspiruje?

Cokoli, co mě zaujme. Barvy, tvary, příroda, pocity dobré i méně příjemné, nějaký motiv, cestování. Inspirace se nedá vynutit. Když přijde, tak přijde. Znáte to, musí se počkat, až386125_2867664415948_884543213_n vás políbí múza. A je tak asi dobře. Kdybychom inspiraci mohli dát nůž na krk a říct: „teď dělej a tvoř“, jak by to asi vypadalo.

Často mi tapřichází nápady ve snu. Mám takovou sérii obrazů, kdy maluju obraz pro konkrétní osobu. Je to určité vyjádření jeho kvalit. Nachystám si velký formát sololitu a ujasním zadání. Potom fakt čekám až to přijde. Někdy to trvá i týdny. A pak najednou vím nebo mám sen či se zkrátka ten motiv a barvy vyjeví na očním pozadí. To je začátek, potom je potřeba vizi ztvárnit barvami. Je to dobrodružství. Když je obraz dokončen, je to pro mě jasné. 

Někdy je těžké inspiraci uvěřit, protože sama od sebe bych určitou kombinaci barev nebo motiv pro danou osobu nezvolila. A tak třeba čekám na potvrzení. Jdu například nakoupit dané barvy do obchodu a mají tam zrovna ty konkrétní odstíny. Nebo vyhlédnu ráno z okna a na staré rezavé bedně se po dešti objeví kaluž přesně ve tvaru, který se mi objevil jako motiv obrazu ve snu. Když mi takové potvrzení přijde, už vůbec nepochybuji. Jednou jsem připravovala obraz pro kamarádku. Stále se mi tam vkrádala černá barva, trochu mě to znepokojovalo a říkala jsem si, že jí chci dát přece něco „pěkného“. Nakonec z toho vznikl obrovský bíločervený květ na černém pozadí se čtyřmi meči. Nádhera. A kamarádka si pro něj přijela v černočervených šatech. To bylo vtipné. Ke každému obrazu se váže nějaký příběh a konečné potvrzení.

Jsi autorkou českého překladu Genových klíčů. Můžeš v krátkosti popsat, o čem tato kniha je a jak ses k ní dostala?

No, to je příběh, který můj život tak nějak přetnul na dvě půlky – před a po. S knihou jsem se seznámila více než před osmi lety v jejím originále v cizině. Tenkrát o mě jen tak zavadila, ale mého tehdejšího přítele velmi zaujala. Vztah nevydržel, ale můj zájem o knihu ano a naopak zesílil. V té době jsem tápala, můj život byl na kousky. Když jsem si v ní listovala, cítila jsem zvláštní úlevu a radost. Začal jsem se lépe orientovat ve svých prožitcích. To, co jsem vnímala pod povrchem běžných událostí a bylo často nesdělitelné, kniha popisovala velmi jasně. Cítila jsem se najednou bezpečně, tak jako když vám někdo říká: „to je v pořádku, je to přirozená součást tvého osudu…“. 

Strávila jsem s knihou velmi zajímavé chvíle. Potom jsem chtěla některé pasáže zprostředkovat lidem okolo a zjistila jsem, že jsem s knihou ve spojení natolik, že se mi velmi lehce vnímalo její poselství, i přesto že nejsem žádný profesionální překladatel. Oslovila jsem autora a on s překladem souhlasil. A tak došlo k onomu rozhodnutí, že se kniha přeloží. A prý jen naivní člověk by se pustil do takového díla. Kniha je hustá, vydatná, obsáhlá. Jenže bez toho naivního nadšení by to taky nešlo. Uznávám, že dotáhnout knihu do zdárného konce bylo náročné. Potřebovala jsem pomoc a tak vznikl tým překladatelů, kteří se podíleli jak na některých překladech, tak na korekturách. Poté na mě ještě čekala anabáze s vydáním knihy. Žádné nakladatelství nejevilo zájem, tak jsem si nakonec založila své vlastní. Můj muž mi pomohl s financemi, s kamarádem jsme natočili krátký filmový příběh o vzniku knihy, pohrála jsem si s grafikou obálky (na což jsem se těšila jako malé děcko) a jedna šumperská tiskárna dílo vytiskla do papírové podoby. Kniha spatřila světlo světa v našem krásném českém jazyce na jaře 2015. A dnes se chystám na druhý dotisk.
Kniha je nádhernou univerzální mapou lidské psyché. Vychází ze stačínského I-ťingu, ale je napsána jazykem současného Evropana. Slučuje v sobě různé přístupy k obecným principům života – vědu, psychologii, mystiku, genetiku atd. Je ve své podstatě velmi, velmi jednoduchá, když se člověk dostane ke kořeni sdělení. Kniha si člověka buď získá nebo ne. Potom mu může být opravdu příjemným průvodcem.

381054_2867670736106_2002616249_nCo tvoříš ve svém životě teď?

Věnuji se stále knize Genové klíče. Od první chvíle bylo mým cílem její sdělení šířit. Takže teď vyřizuji objednávky, posílám balíčky, odpovídám na dotazy, poskytuji konzultace a občas vyjedu mezi lidi na workshop, což je z těch činností ta nejoblíbenější. Ještě překládáme další doplňkové materiály a ve volné chvilce vytvářím vykládací karty ke Genovým klíčům. Doufám, že je brzy vydám. Kromě toho jsem vždycky ráda tančila, tak občas uspořádám taneční setkání pro mé známé. Mám také na stojanu rozdělaný obraz, ke kterému se ve chvílích volna vracím. 

Neméně tvořivé je i vaření, venčení psů a podobné „ženské“ práce, že ano. A už se fakt těším, až roztaje sníh a budu se věnovat zahradě.

 

Co pro Tebe znamená Být ženou?

Přiznávám, že pro mě „být ženou“ v této době znamená velkou výzvu. Jsem ráda, že už nežijeme ve středověku, asi by mě už dávno upálili. Na druhou stranu je tato doba náročná jiným způsobem. Dostaly jsme se z mého pohledu jaksi na hranu. Cítím, že po staru už to nejde, že to, co mi radila babička už nefunguje, ale bez těch klasických rolí se taky neobejdu. A protože se není čeho chytit a opravdových vzorů, kterými bych se chtěla nechat inspirovat je taky málo, tak vlastně experimentuju. Jsem žena proměnlivá, v životě podstupuju různé role. Určitou dobu jsem se snažila být milá a hodná holka. Potom jsem byla rebelka, cestovatelka a umělkyně. Potom jsem se stala matkou, manželkou a ženou svého muže, přítelkyně, milenka. Ve všech těch rolích se žena projevovala více či méně. Žena ve mě evidentně postupně uzrává. Dlouho jsem vzdorovala klasické roli hospodyňky, vždy jsem si musela najít nějakou vlastní cestičku, dokonce jsem jako malá tvrdila, že se nikdy nevdám. Nějaká moje část si tohle nikdy nechtěla připustit asi i proto, že mě děsilo, jak se většina žen v klasických rolích ztrácí a nejsou šťastné. Raději jsem chtěla cestovat a užívat si. Až jsem se jednoho dne přistihla, že roli hospodyňky plním naplno. Je to vtipné, jak nás naše stíny dostihnou. To, co jsem tak popírala mám teď naservírováno v plné parádě. A postupně objevuji, že si to dokážu i užívat. Ale prostě jsem k tomu musela dospět. Jednou mi jedna věštkyně říkala, že prý mám velkou výhodu, protože v sobě nosím obě polarity, velkou matku i děvku. Nevím, jestli si to ta paní dokázala představit. Ale někdy je to zapeklitý úkol – skloubit ten smysl pro loajalitu a péči s onou svobodomyslností? Toť úkol skutečně na celý život.

Obecně ale cítím, že jsem nejvíce ženou ve chvíli, kdy se ocitnu uprostřed nějaké činnosti, nepřemýšlím a užívám si jí. Jsem v tu chvíli ušetřená starostí a myšlenek a je mi dobře jen tak. A je jedno, jestli zrovna maluju obraz nebo vařím.

Nějaká myšlenka, vzkaz na závěr?393936_2867680096340_70048246_n

Možná to bude znít jako klišé, protože si všichni vždycky přejeme nějaké pěkné věci…. ale při téhle představě se mi opravdu líp dýchá. Tak tedy přeju všem ženám, aby si svůj život dovolily užívat, vychutnávat a nestaly se obětí nějakých přesvědčení, co se nosí a nenosí, jak by měly či neměly vypadat, chovat se a cítit. Bylo by moc fajn, kdybychom se uměly projevit a říct si, co skutečně potřebujeme a chceme. A taky bych nám přála, abychom mezi sebou našly opět sdílnost, pochopení, vzájemnou společnost. Jsme dnes obecně všechny izolované a pod tlakem. Vím, že nejsme svaté natolik, aby mezi námi byla jen láska a pochopení. Ale kéž bychom se kromě soupeření uměly i více obejmout a spolupracovat, a když se hašteříme a pomlouváme, aby to bylo jen na chvilku a nemusely jsme v tom setrvávat. Abychom se tomu naopak uměly zasmát. Ano, smích a humor bych nám přála.

Děkujeme za rozhovor!

Mohlo by se vám líbit