„Žena rovná se život“

magnolia-3397440_1280

Rozhovor s Evou Pitnerovou, vědmou, která předává léčivá poselství. Náš rozhovor proběhl po telefonu a netradičně v herně, kde právě Eva se svou dcerou Liou byla.

Zajímalo by mě, jak dnes vypadá taková vědma. Když si představím vědmu, tak si představím starou moudrou ženu, která předpovídá budoucnost. Je to tak i s Tebou?

V podstatě ano, až na to, že nejsem stará (směje se)😊. Já bych to definovala, že vědma v mém pojetí je žena, která „vidí“. Má vhledy, vize a která je napojená na sebe a zároveň se umí napojit na druhé, na životní nit jejich duše. Nahlíží do minulosti a vidí situace a směry, jakým se druzí budou, ubírá, díky jejich vnitřnímu nastavení.

A Ty jsi přišla na to, že tohle pojmenování Tě nejvíce vystihuje?

Ne, já ho jen přijala a věř mi, že to nebylo vůbec jednoduché. Musela jsem se s tím ztotožnit a bylo to velmi těžké. Stále, i v dnešní době, je to hodně stigmatizované. Odžila jsem si plno strachů, než jsem ho začala vědomě používat. Ale věděla jsem, že nejsem kartářka. Vědma bylo nejčastější slovo, které se mnou měly mé klientky spojené. Já se jich totiž zeptala na facebooku 😀 Dříve jsem používala spojení vědomé vhledy, ale nikdo pořádně nerozuměl tomu, co vlastně nabízím.

Věřím, že to byl těžký proces. Jezdí za Tebou jen ženy? Nebo tato témata zajímají i muže?

Ženy za mnou už nejezdí. Voláme si. Osobní konzultace jsem kvůli rodině přestala dělat. Takže ženy nemusí nikam jezdit a jsou v pohodlí svého domova. A co se týká mužů, tak i oni vyhledávají mé služby už od začátku, co jsem začala s kartami pracovat. Vlastně úplně první kdo ke mně přišel, byl muž. Ale dá se říct, že tak 80% jsou ženy.

Děláš vědmu na plno? Nebo máš ještě nějaké jiné povolání?

Dělám to na plno už 13 let. Ale ono se to za tu dobu proměňuje. Dříve jsem jenom vykládala karty hlavně na budoucnost, ale postupně jsem cítila, že to není pro mě a vlastně i ženy to pravé. Našly si mě Tarotové karty, které jsou více o duši, ale samozřejmě ukazují i možnou „budoucnost“ a to bylo to pravé. Dnes už ani karty nepotřebuju. Jen se napojím a čtu obrazy, které se mi objevují.

Dá se to zobecnit, co tak lidé nejvíce řeší?

To je jednoduché – vztahy😊. eva p2

Co pro tebe osobně znamená „být ženou“?

Musím se nejdřív zeptat sama sebe…tak si dám chvilku času…Nerada totiž odpovídám z hlavy, ale ptám se své duše, jak to zrovna v Tady a Teď vnímá.

Jasně…kolik potřebuješ…

Životem. Pro mě žena se rovná život. Svobodu, hranice a zároveň neohraničení. Není to konkrétní věc. Jsou to spíš pocity. Když se ladím na svoje ženství, tak tam mám obrazy a barvy. A na těch obrazech je ta svoboda toho, kdo jsem a všechny ty možnosti. Já můžu být vším, protože to ta naše ženská podstata obsahuje.

Když mluvíš o obrazech, tak co Ti tam přichází?

Tančící žena…rozplynutá do prostoru. Hranice i svoboda…Rozpíná se a zase stahuje.

Máš ještě i teď propady a hledání se?

No jasně. Jsem přece člověk. Jsem na téhle planetě, žiji tady, prožívám a učím se. Stále se setkávám s negativními emocemi, ale už teď je umím proměňovat a léčit. Jsem neustále v procesu.

Jak se teď cítíš ve své rodině?

Někdy je to náročné. Mám 15 letého syna Davida a 3 letou dceru Liu a ještě dvě děti z manželova prvního manželství. Daniela (8 let) a Pavlínku (11let). Bydlí s námi, manželovi byly svěřené do péče. A musím si hodně hlídat, abych nebyla jen v pozici matky, pečovatelky a uklizečky ale taky abych si uhlídala pozici, kde je Eva. Hlídat si své hranice a svou energii. To je to pravé duchovno – každodennost.

To asi musíme všechny😊

To určitě. Jsme stejné. To, že dělám, co dělám, neznamená, že jsem v něčem výjimečná. Když jsem byla malé dítě, tak jsem měla paní doktorku, která pro mě byla Bohyně, ale pak jsem ji jednou potkala v obchodě, jak nakupovala. To byl pro mě obrovský šok! Že je úplně normální. A uvědomila jsem si, že jsme si všichni rovni.

A to co dělám, není až tak výjimečné. To umíme všechny, ale většina má z toho strach, nebo se neumí napojit nebo neví, že napojená je.

Kdo Tě teď nejvíc inspiruje? Kdo Ti dává impulzy ke změně?

Hlavně život. To je pro mě největší inspirace. A taky lidé, kteří ke mně přicházejí. Jejich příběhy, jsou i moje příběhy. A tím, že za mnou přichází, si uvědomuji, jak já to vlastně mám nebo už nemám. Je to pro mě velmi obohacující.

Další inspirací jsou mé dvě kamarádky. Míša a Maruška. Tím, že s nimi mohu sdílet svůj svět a ony se mnou sdílí ten svůj.

Z VIP světa „slavných esoteriček“ je to kamarádka Terka Kramerová. Ta je pro mě už několik let inspirací v mateřství.

Ve světě podnikání je to Stáňa Mrázková. Ukázala mi, že říct si o peníze za svoji práci není problém, protože jsem měla pocit, že bych měla být solidární a dělala jsem spoustu věcí ve svém volném čase a zadarmo. Jenže dobrý pocit nájem nezaplatí.  Takže mě po x letech podnikání, naučila podnikat. Vlastně bez ní, bych se nedostala ani do vašeho fokusu a na festival. Neviděly byste mě ve vodách internetu.

Byla jsi tady někdy u nás, v tom čarodějnickém kraji?

Ne, bude to moje poprvé. Beru s sebou moje dvě holky a moc se těšíme. Jsem zvědavá, jaké procesy se mi v tomhle kraji rozjedou.

Děkuji moc za rozhovor a budu se těšit na osobní setkání.

Ještě jsem chtěla říct, že smekám klobouček před vašim organizátorským týmem, protože je moc fajn, co pro ženy děláte. To je skvělé😊 Těším se do Šumperka.

Za Červenou vlnu s poděkováním

Petra Zsáková                                                                    

eva p1

Continue Reading

„Být sama sebou a být se sebou spokojená“

caldero1

Na tento rozhovor jsem se osobně velmi těšila. Značku by Caldero registruji už pár let zpět, stejně tak všechny tři ženy, jež tvoří její duši, potkávám na různých akcích. Osobně jsem si jejich krásnými věcmi udělala radost až letos, ale řeknu vám, už to vybírání, těšení se, zkoušení a konečně vlastní nošení za to stálo! Pojďte s námi zlehka nahlédnout pod pokličku nejen oděvního ateliéru, který letos na festival přiveze své výtvory pro ženy i děti. A máme přislíbené i nějaké novinky!

Jak vznikl název značky Caldero? 

Značka Caldero je s námi už mnoho let, ještě z dob, kdy jsme se zabývaly výrobou keramiky. Tím, že jsme plynule přecházely z keramičení k šití, u kterého jsme zakotvily, změnu názvu jsme nikdy neřešily… přestože Caldero znamená džbán, nádoba  :)

Hodně místních žen už zná vaše oblečení. Své návrhy tvoříte z přírodních materiálů, na oděvy tisknete, používáte šité aplikace, také pletete a háčkujete. Jak jste dospěly k takovéto „přírodní, zemité“ práci? 

Rády pracujeme s přírodními materiály. Vychází to  z naší podstaty  a je to naším záměrem a směrem, kterým se chceme i nadále ubírat . Nejde jen o přírodní materiály jako takové, ale snažíme se zohlednit i ekologickou stránku při jejich výrobě… zatím to v našich poměrech není úplně jednoduché. Snažíme se také podporovat výrobce z ČR, není to samozřejmě 100 % možné, ale pracujeme na tom.

Tvoříme v duchu „slow fashion“, kvalita, která se z většiny dnešních výrobků vytrácí, je pro nás zásadní. Stejně tak je pro nás důležité přímé spojení tvůrce – zákazník,  vyjimku děláme jen v projektech, které stojí na stejných morálních zásadách a se kterými souzníme.

Spolupracujete se svou maminkou, také na mnohé akce jezdíte spolu a se svou malou dcerou, tzn. 3 generace žen :) Je velice příjemné vidět, že to mezi vámi takto funguje. Míváte mezi sebou spory?

Spory občas míváme, jsme všechny dost tvrdohlavé :)  Nastávají hlavně když jsme všechny tři pohromadě, náš nejmladší článek na sebe strhává veškerou pozornost a je velice nekompromisní! :) Pokud se ale v její přítomnosti nesnažíme například řešit pracovní záležitosti a věnujeme se jí, všechno klape. I v našem vztahu matka – dcera i ve vztahu pracovním to občas skřípne.. řešíme to bez odkladů, bez zábran a beze zbytků :), ale protože jsme si názorově i vkusem velmi blízké, nestává se to často.

Jste pravidelnými návštěvnicemi festivalu Být ženou, na jehož čtvrtém ročníku budete mít také prodejní stánek se svými výrobky pro ženy i děti. Chcete svým zákaznicím právě teď něco vzkázat?

Přijďte a užijte si s námi přínosný a jedinečný festival! Budeme s sebou mít věci, které můžete znát z Fler.cz, ale i nějaké novinky :)

Poslední otázka – co je pro Vás osobně vyjádřením slovního spojení být ženou?

Zaměření na řešení této otázky se ve mě otevřelo až s mateřstvím, nebo spíš už v čase příprav na mateřství. Znamená to pro mě ve všech směrech jít přirozenou cestou, učit se napojit, vnímat a pracovat s ženskou energií, být sama sebou a být se sebou spokojená… v tomto mě čeká ještě dlouhá cesta… nás obě…

Velice děkuji za rozhovor a na festivalu se budu těšit naviděnou!

Petra Drdlíková

 

Continue Reading

„Hudba rozvíjí smysl pro život a jeho cykly“

tambourine-970343_1280

Na zvídavé otázky Petry Zsákové z týmu festivalu Být ženou odpovídali Káťa a Tomáš Pokorní, manželé na „muzikocestě“ :).

Vnímám vás jako krásný pár. Jak dlouhou společnou cestu až máte za sebou?

Společnou cestu životem na tomto světě sdílíme 25 let… a je to stále krásné a naplňující.

Je to hudba, co vás už tehdy spojilo? Nebo ta se k vám přidala později?

Hudba byla součástí našich životů  už když jsme se poznali, jen to byl jiný žánr J – kdysi táborové a folkové písničky se postupem času v souvislosti  s tím, jak se  přirozeně vyvíjíme a měníme transformovaly v mantry.

Všechno se vyvíjí, tak by mě zajímalo, kde a v jakém stylu jste se usadili právě teď?

V hudbě nás ovlivnilo studium muzikoterapie a šamanismus, co se celkového životního stylu týče, jsme vyznavači Zákona nejmenšího úsilí a jedno-duchosti J. A promítnuto do hudby a zpěvu to znamená, že pokud máme hlas, tak máme všude tam, kde se hneme, ve svém hrdle léčitele a můžeme rozeznít svá srdce a probudit své životy směrem ke zdraví, hojnosti a blahu. A to vše je pak povýšeno souzněním v kruhu dalších hlasů. A pak – kontakt s hudbou v nás rozvíjí smysl pro rytmus a tím vlastně pro život a jeho cykly.

Těším se na váš závěrečný koncert – zpívání. Myslíte, že se nám podaří rozezpívat Pavlínin dvůr? 

Naše závěrečné zpívání by mělo být právě spíš takovým společným souzněním než koncertem a samozřejmě je naším přáním všechny rozezpívat.

Tvoříte i nějaké mantry?  Písně?

Vlastní tvorba je teprve v plenkách, ale jistý potenciál vnímáme, a tak se začínáme otevírat inspiraci. Skládáme písničky pro naše programy v mateřských školách, písně ke svátkům roku (rovnodennosti, slunovratu apod.) nebo jsme zhudebnili  posvátný text Aramejského otčenáše.

Tak ten je krásný, znám ho.

Jak vnímáte ženy – muže v dnešní době? Co je podle vás právě teď nejvíce potřeba?

Myslíme si, že je třeba kultivace ženské energie v nás (jak v ženách, tak v mužích), nestydět se za něhu, citlivost, odevzdanost, lásku… A pak budování rovnováhy mezi vnitřní ženou a mužem, přijmout obě svoje polarity v sobě a jejich kvality… směrem k jednotě… Zní to jako klišé, ale je to praktický úkol pro každého z nás.

Co vám osobně dělá teď největší radost?

To je těžká otázka – neumíme vybrat tu „největší“  radost. Radostí je pro nás každodenní Bytí v přítomnosti, procházka za ranního úsvitu bosky v trávě, mlčení i dlouhé vykládání, posezení s blízkými u ohýnku, pozorování přírody, společné zpívání a hraní i osamocené rozjímání… A tak bychom mohli pokračovat dál a dál…

Máte nějaký sen, který se blíží uskutečnění?

S velkou pokorou a úctou žijeme svůj sen – máme dvě dospělé báječné děti, bydlíme v dřevěném domečku se zahrádkou, máme nového pejska, děláme to, co nás baví a máme kolem sebe opravdové přátele.

Ještě něco, co byste chtěli vzkázat….nebo nebylo řečeno?

Není důležité, jestli jsi velbloud nebo dromedár, důležité je, jaký jsi člověk.

Děkuji za velmi milý rozhovor a těším se brzy na viděnou!

Petra Zsáková

guitar-1354022 2

Continue Reading

„Mít otevřené srdce“

600

V roce 2011 poprvé navštívila Kolumbii a kmen Kogi. Dodnes je s lidmi z kmene ve spojení a tvoří most, kterým propojuje jejich domorodou kulturu s tou naší. Není to jen literární obrat. Je zakladatelkou Nadačního fondu Mosty Puentes.

Moniko, máš nějaké indiánské jméno?

Monika Michaelová.

Opravdu? Nedali Ti indiáni nějaké jiné jméno?

Není potřeba hledat jiné jméno, líbí se mi to moje. Občas mi někdo doporučí, abych si nějaké našla, protože je to prý dobré. Je to spíš vtip než že by to někdo myslel vážně. Pro některé lidi jsem Divoká svině. To je velká pocta, protože tohle zvíře je nositelkou síly přírody. Pro domorodce jsem Ňiňa. To znamená holčička anebo taky řeka.

Kde vlastně teď žiješ? V Čechách, u indiánů, ve Francii či Anglii?

To je docela trefná otázka. Jsem teď poutnice. Teď budu chvíli žít na Moravě.

Když jsem byla naposledy u kmene Kogi, mluvili jsme o tom, co znamená domov.  Co je tou podstatou? Je to vztah člověka a země.  To je hlavní téma, které s sebou přivezu na festival a následně v neděli do ženského medicínského kruhu ve Velkých Losinách.

Takže kde vlastně cítíš ten domov?

Všude. Není to v tom povrchu, kde máme dům, rodinu, zázemí, ale v  podstatě – jak tvoříme svůj vztah se Zemí. Cítit a tvořit domov vyžaduje přesun z povrchu do podstaty.

V jednom z rozhovorů, který jsem s Tebou četla, se píše, že jsi „Rebelka“. Ještě pořád to platí?

Nedávno se mě někdo ptal na totéž ve vztahu ke školství. Podle průzkumů prý rebelové snáze zvládají deformaci osobnosti, ke které v klasickém vzdělávacím systému dochází. Já bych řekla, že rebelství je jednou z forem obrany proti nátlaku a porušování lidské svobody.

Když člověk začne nahlas tohle pojmenovávat a bojkotovat, tak se vždy najde někdo, komu se to moc nelíbí. Dnes už nejsem tak radikální. Ale ano, rebelka pořád jsem.

Tantrou pořád ještě žiješ?

Tantra byla součást mého studia. Moje celoživotní téma je práce se sexuální energií. Co je vlastně ten duchovní přesah? Není to jen praxe, co hledám, ale hlavně kořeny. Bylo to pro mě důležité období objevování této síly a možností jak s ní pracovat. Ale dnes se na to dívám už jinak. Tantra je jeden ze směrů, které jsem prostudovala a nechala se jím inspirovat. Moje tradice to není.

A našla jsi nějaký česko-moravský ekvivalent?

To je dlouhodobá, možná celoživotní cesta. Přijmout naše duchovní dědictví a najít slova, která vyjádří jeho podstatu. Touha vede člověka k nalezení podstaty života. Hledáme přesah k tomu většímu, co dává sílu a lidské základní právo tvořit svůj domov a život jako takový. Cizí duchovní tradice, které sem k nám byly přivezené, jsou inspirací a třeba i první pomocí na cestě člověka k víře. Tím nemyslím náboženství, tomu se vyhýbám.

V dnešní době je snadné všechno šoupnout do kategorie šamanismus. To slovo samo o sobě u nás není původní. S kolegyní jsme jednou v kuchyni hloubaly, jak se nám u nás říká. Rozhlédly jsme se a na poličce stála pohanka. Vedle ní byl olej Manka. Tímhle směrem pokračujeme a to mě baví.

Hledám slova, která vyjadřují, co dělám. Kvalitu, kterou vnáším do medicínských kruhů a na místa, kam jezdím pracovat. Někdy mi připadá, že se znovu učím mluvit.

Jednou mě pozvali na mezinárodní konferenci o životním prostředí, kde byli zástupci všech možných indiánských kmenů. Na mě nahlíželi jako na domorodku z České republiky. Jsme na úsvitu obrození tradičních duchovních tradic a domorodých společenství v Evropě. A to si žádá vytvoření místa ve společnosti včetně zákonného a ekonomického respektu.  My jsme v podstatě v našem systému zapomněli, že jsme přírodní lidé.

Co Ti vlastně indiáni kmene Kogi předali?

Předali mi vědění, které užívám po kapkách. Jsou nositeli tradice matky Země a nasměrovali mě právě k našim duchovním kořenům. Přijmout takové dědictví s sebou nese odpovědnost toto vědění žít. Nestačí o něm mluvit nebo se jím nechat fascinovat.

Taky mi dali práci. Mám najít kousek země u nás, získat ji do správy a spolu s našimi lidmi začít obnovovat rovnováhu. Je to svým způsobem revitalizace krajiny i vnitřního prostoru nás lidí. Objevuji naše domorodé domy, kde žijí rodiny a společenství se zájmem o tuto práci a poselství našich starších bratrů.

To místo, o kterém Kogi mluví jsem zatím nerozeznala. Nedávno mi Mamo ve snu sdělil, že by rádi přijeli k nám. Ne na pár týdnů, ale na dostatečnou dobu, aby se jejich učení v naší zemi mohlo zabydlet ve své celistvosti. Řekl, že na kousku země můžeme postavit domorodý dům pro Kogi, spolu s nimi.

Jak bys srovnala naše ženy a ženy kmene Kogi? Co se od sebe můžeme učit?

Naučila jsem se od nich, co znamená, mít otevřené srdce. Byl to průlomový zážitek, tak skutečný, že na to slova nestačí. V ten moment jsem pochopila, co je srdce světa. Vědomí, že jsme propojeni, že jsme jedno živé srdce Země. Tehdy mi to dalo hlavně pocit sounáležitosti, že v tom nejsme každý sám. Člověk sám může být šťastný, ale v tom společenství je to ještě lepší a intenzivnější. Oni to skutečně žijí. A my tady taky.

Jedno, co indiány i nás neoddiskutovatelně spojuje, je země. Zhruba před pěti sty léty, v dobách kolonizace, se u nás toto spojení přerušilo. Oni měli tu možnost utéct do hor a uchovat tak nepřerušenou linii původní tradice. My jsme to vědění v sobě museli schovat. V současné době znovuobjevujeme svá tajemství, svatyně, posvátná místa i základy jednoduchého života.

Žena je pro indiány spojenkyní země a vody. Muž zase spojení ohně a vzduchu.

Daří se Ti tohle „otevřené srdce“ tvořit i tady u nás? monika

To je právě to krásné na tom mém putování. Potkávám se s rodinami, které jsou stejného druhu lidí, kteří to cítí podobně. Už našli svůj kousek země a přímo v těchto domorodých nebo rodových domech pořádáme medicínské kruhy.

Nadační fond Mosty – Puentes je zastřešením pro konkrétní kroky a práci lidí, kteří v tom vidí smysl. Aktuálně připravujeme pobyt českých ambasadorů a studentů v Sierra Nevada. Vypsali jsme sbírku na tento pracovní pobyt, jehož přínosem bude prohloubení spojení s Kogi a pokračování v mezinárodní spolupráci s Fundacion Escuela Sintana y Tierra Negra. Prakticky jedeme pro další část skládanky, abychom ji mohli přivézt sem k nám. Na to bezprostředně navazuje vytvoření základní platformy rodinných hospodářství a spojení sil pro potřebné kroky. Budeme rádi za podporu všech, pro které tuto práci děláme. Dary můžete zasílat na číslo účtu 9741650001/5500.

Co náš čarodějný kraj? Byla jsi tu už někdy?

Jsem Moravačka. Jezdím i do Rychlebských hor a objevujeme se.

Kontakt: www.mosty-puentes.cz

Milá Moniko, moc děkuji za příjemný a inspirující rozhovor a těším se na setkání na našem festivalu v Šumperku.

Za Červenou vlnu                                                                      

Petra Zsáková

Continue Reading

„Nejvíce mě nabíjí, když jsem sama s bylinkami.“

JU

V jarním období se rozhovor s bylinkářkou píše sám :) Představujeme vám Janu Urbánkovou, ženu, která rostliny miluje a tvoří ve spolupráci s nimi.

Už jste slyšela o našem festivale v Šumperku?

Ano. Loni jsme se na něj s kamarádkou chystaly. Obě jsme byly těhotné a hodně nás zaujal, ale nakonec nám onemocněly děti a bohužel jsme nemohly dorazit.

Co pro vás osobně znamená „Být ženou“?

Být svobodná, nevázaná, nestála, rozvážná, moudrá, pozorující, hravá … žena je velmi proměnlivá substance J Miluju to, jak se pořád měním. Je úžasné, kolik rovin v životě může žena naplno prožít díky dětem a partnerství, ale také jak dokáže rozvíjet svůj potenciál, když najde stabilitu a svůj Zdroj.

Jak jste se dostala k poznávání bylinek? Máte nějakou oblíbenou? kopřiva

No to je jednoduché. Jak s oblibou říkal můj exmanžel – pocházím z divné rodiny 😀 Jedna babička bylinářka, druhá jogínka. Takže jedna z prvních knih, kterou jsem si přečetla, byla Príručný atlas liéčivých rostlin a rostliny mne doprovázejí prakticky celý život. Z legrace občas říkám, že od rostlin jsem se musela dostat k běžnému životu, spíše než k rostlinám :).
Oblíbenou, asi ano, miluji svou osobní průvodkyni – kopřivu, protože toho dokáže nejen ženám tolik nabídnout. Ale moje preference se mění, tak jako se měním já 😉

Kdo vás momentálně nejvíc inspiruje?

Rostliny 😉 a z lidí asi mí učitelé Susun Weed a Matthew Wood, jimž jsem obrovsky vděčná za to, že klinický herbalismus posouvají opět zpět ke kořenům – k práci s energií rostlin a jednoduchým přístupům k léčení.

Co Vás nabíjí a dělá radost?

Klid :) Když má člověk 3+1 děti, nabije ho prosté ticho a samota, ale i ty děti a jejich obrovská energie a radost ze života. Nicméně nejvíc se „restartuji“ sama s bylinami – venku, či při bylinné koupeli, nebo když mi manžel – masér – poskytuje bylinnou masáž. No to je blaho!
A radost? Moje rodina, děti, manžel, skvělá práce s bylinami a ženami – celý můj život.

Díky za rozhovor, moc se na vás všechny těším, drahé ženy!

S láskou

Jana Urbánková

Děkujeme Janě za rozhovor a za tým festivalu doporučujeme – navštivte Janiny stránky a stáhněte si ebook o použití bylinek v těhotenství.

byliny-v-těhotenství-188x300

Continue Reading

„Být ženou znamená umět udělat svět krásný“

Dnes vám s radostí přinášíme první ze série rozhovorů s letošními hosty. A s kým jiným začít, než s naší dlouholetou přítelkyní, ženou, která každoročně festival svým milým přispěním zahajuje – porodní asistentkou Kristinou Neubertovou Zemánkovou z Olomouce.

DSC_9362kk

Náš festival Být ženou má už čtvrté narozeniny. Od začátku jsi byla u toho s námi a máme radost, že i letos jsi součástí  programu. Co se ti vybaví, když se řekne Být ženou Šumperk?

Děkuji za pozvání, moc si toho vážím, že s vámi mohu putovat už od začátku a že si stále máme co říct :-) Když se řekne Být ženou Šumperk  vybaví se mi: ženská pospolitost, příjemná radostná atmosféra, inspirace, spousta dětí, výborné dortíky, ženy, které mám ráda, milá setkání…

Co pro Tebe osobně znamená „být ženou“?

Moje dcerka jednou řekla, že být ženou znamená umět udělat svět krásný. Myslím, že lépe bych to vyjádřit nedokázala. Na ženství miluju tu tvořivost. Od rození dětí, přes kouzlení v kuchyni, péči o život, domov, zahradu, o sebe, po vyprávění pohádek dětem před spaním. Být ženou znamená tvořit život ve všech možných podobách a významech. Taky jsem jednou slyšela jednu moudrou ženu říct, že žena je přírodní úkaz. S tím taky souzním. Cítím se součástí přírody, většího celku, něčeho co mě přesahuje a já s tím mohu být. A pak taky být ženou znamená stát po boku mému muži. Podporovat ho a obdivovat. Být silná a i být křehká, nechat se od něj hýčkat, být jeho ozdobou i moudrou rádkyní, pokud o to stojí.

Jsi teď potřetí maminkou, nedávno se vám narodil malý synek, jaké to je? Jak to prožíváš tentokrát?

Je to krásné. Každé dítě nám přineslo do života něco nového. To co prožívám s Adriánkem jsou okamžiky naprosté blaženosti. Vlastně se s ním učím dovolit si být šťastná bez ohledu na okolnosti. Brát sebe i život takový jaký je. Samozřejmě, že jsou chvíle, kdy je toho moc najednou a já jsem totálně vyšťavená. Pochopila jsem však že únava a pocit štěstí se nevylučují. Že není kam spěchat. To důležité je tady a teď. Když jsem byla malá, rodiče mě vedli k tomu známému „co můžeš udělat dnes, nenechávej na zítřek.“ Učím se teď i pravému opaku: “Co jde, nech na zítřek, dnes jen buď a vnímej to štěstí…“ Pak to funguje. Hlavně nikam nespěchat :-)

Jsi teď s rodinou na plný úvazek, nebo zvládáš i doprovázet k porodům?

Nene, kdepak, žádné porody. Teď jsem s rodinou a užívám si ten luxus že nemusím držet porodní pohotovost.

Vím, že vaše starší děti vychováváte jinak, než je běžné. Můžeš nám to trochu popsat a přiblížit?

Musím se smát. Nevím jestli děti vychováváme jinak. Nebo možná nevím jestli je vychováváme 😀 My prostě s dětmi jsme. Chceme být autentičtí a chceme je brát takové jaké jsou. Brát je vážně. Být tu pro ně. Vnímat je. Nenutit je. Já byla vychovávána k poslušnosti. Své děti bych chtěla podporovat v autenticitě a zároveň empatii. Prožívat emoce příjemné i nepříjemné, umět říct ne, umět říct, že teď chci být sama, umět si říct o pomoc a také respektovat ostatní, vědět že mohou na stejné věci pohlížet jinak, mít jiné potřeby atd… Pravidla netvoří rodiče, ale život. Rodiče jsou podle mě vlastně takoví průvodci a ochránci. Ukazují to krásné a zajímavé a upozorňují na to nebezpečné…

Důležitý je společný čas, být opravdu přítomná a opravdová, připravená odpovídat na jejich otázky, dělat věci spolu (vařit, péct chleba, uklízet, šít oblečení, vyrábět hračky, objevovat svět…). Vědět, že život tvoříme spolu, že je to jistá zodpovědnost. Vnímat sebe i ostatní a snažit se skloubit naše potřeby. Je to krásné a náročné zároveň. Někdy si musím připomínat, že úkolem matky je připravit děti na život takový jaký je, ne být dokonalá… Nemusí všechno vždy klapat. Učíme se od sebe vzájemně. Umění empatie a férové komunikace… Někde na facebooku před časem kolovalo heslo: Děti není potřeba moc vychovávat, stačí žít dobrý/šťastný život a děti se přidají. Tak to myslím je.

Téma, které letos otevřeš je bolest – zda patří či nepatří k porodu. Dozví se ženy i jak s ní pracovat?

Doufám , že ano :-)

Děkuji za milý a inspirující rozhovor😊

Petra Zsáková

Continue Reading

Kuranderou v každodenním životě

EM6B9667

Lucie Chaya

Lucie Chaya je vizionářkouEM6B0553_web a průvodkyní žen a mužů na cestě osobnostního rozvoje, body-terapeutkou a koučkou v oblasti vědomé sexuality, intimity, partnerských vztahů a osobního rozvoje.

Přinesla do Česka a na Slovensko moudré andské učení prostřednictvím svých překladů knih Kurandera a Hadí žena svého učitele H.H.Mamaniho.

Působí v Čechách i v zahraničí. Již několik let vede populární prožitkové workshopy Moderní kurandera 1 – Žena ve své síle a Moderní kurandera 2 – Posvátná sexualita a pořádá transformační poutě na Posvátnou Sardinii. Pomáhá v nich ženám spojit se se svojí vnitřní kuranderou, objevit svoji vnitřní sílu, své ženství, sebelásku, smyslnost, i vědomější vztah k sexualitě a intimitě vůbec.

Přístup Lucie Chayi se vyznačuje velkou uzemněností, schopností pracovat šamansky s energií skupiny i jednotlivých účastnic zároveň a schopností vytvořit velmi bezpečné prostředí, ve kterém ženy dokáží vystoupit ze své komfortní zóny, podívat se na své stíny, prosvítit je láskou a vědomím a transformovat je. Ve své práci osobitým způsobem propojuje andské učení, šamanismus, tantru a kvantovou meditaci. Zasvěcuje velmi nenásilným způsobem do tajemství ženského mystéria a aktivuje v ženách jejich skrytý potenciál k vědomému prožívání vnitřní kurandery. Pracuje s kolem souhlasu (Wheel of consence).

V loňském roce uvedla na trh svoji značku česko-italské přírodní kosmetiky Chaya, ve které se snoubí synergie českých a sardinských bylin s genialitou tvůrce receptur a předního italského odborníka a výzkumníka v oboru fytokosmetiky Guida Rovestiho, který je blízkým přítelem Lucie Chayi. Její esence je v kosmetice také nesmazatelně vepsána.

Je také novinářkou, vystudovala italianistiku na FFUK Praha, dlouhá léta se specializovala na Itálii a spolupracovala s TV, rozhlasem i hlavními českými tištěnými médii. Momentálně žije mezi Prahou a Sardinií, kde píše v ústraní svůj autobiografický román s tématikou sardinského šamanismu. Je matkou dospělého syna.

Nejbližší akce: www.modernikurandera.cz
Osobní stránky: www.luciechaya.cz

Video z kurzu Moderní kurandera:

 

Video ke kurzu Pouť na posvátnou Sardinii:

Přednáška Lucie Chaya na festivalu proběhne ve 14:30

Continue Reading

„Přála bych nám smích a humor“

Markéta Doubravská

Autorkou obrazu, který bude celý letošní festival provázet, je malířka, překladatelka, tanečnice, milovnice života, Markéta Doubravská.  V následujícím rozhovoru představuje svůj obraz, podstatu ženského bytí, jak ji sama vnímá, i sebe sama.

V letošním roce je Tvůj obraz tváří tohoto festivalu. Má nějaký název? A nebo svůj příběh?

Nazvala jsem ho jednoduše „Žena“, proto jsme ho vybrali.

Co všechno tě inspiruje?

Cokoli, co mě zaujme. Barvy, tvary, příroda, pocity dobré i méně příjemné, nějaký motiv, cestování. Inspirace se nedá vynutit. Když přijde, tak přijde. Znáte to, musí se počkat, až386125_2867664415948_884543213_n vás políbí múza. A je tak asi dobře. Kdybychom inspiraci mohli dát nůž na krk a říct: „teď dělej a tvoř“, jak by to asi vypadalo.

Často mi tapřichází nápady ve snu. Mám takovou sérii obrazů, kdy maluju obraz pro konkrétní osobu. Je to určité vyjádření jeho kvalit. Nachystám si velký formát sololitu a ujasním zadání. Potom fakt čekám až to přijde. Někdy to trvá i týdny. A pak najednou vím nebo mám sen či se zkrátka ten motiv a barvy vyjeví na očním pozadí. To je začátek, potom je potřeba vizi ztvárnit barvami. Je to dobrodružství. Když je obraz dokončen, je to pro mě jasné. 

Někdy je těžké inspiraci uvěřit, protože sama od sebe bych určitou kombinaci barev nebo motiv pro danou osobu nezvolila. A tak třeba čekám na potvrzení. Jdu například nakoupit dané barvy do obchodu a mají tam zrovna ty konkrétní odstíny. Nebo vyhlédnu ráno z okna a na staré rezavé bedně se po dešti objeví kaluž přesně ve tvaru, který se mi objevil jako motiv obrazu ve snu. Když mi takové potvrzení přijde, už vůbec nepochybuji. Jednou jsem připravovala obraz pro kamarádku. Stále se mi tam vkrádala černá barva, trochu mě to znepokojovalo a říkala jsem si, že jí chci dát přece něco „pěkného“. Nakonec z toho vznikl obrovský bíločervený květ na černém pozadí se čtyřmi meči. Nádhera. A kamarádka si pro něj přijela v černočervených šatech. To bylo vtipné. Ke každému obrazu se váže nějaký příběh a konečné potvrzení.

Jsi autorkou českého překladu Genových klíčů. Můžeš v krátkosti popsat, o čem tato kniha je a jak ses k ní dostala?

No, to je příběh, který můj život tak nějak přetnul na dvě půlky – před a po. S knihou jsem se seznámila více než před osmi lety v jejím originále v cizině. Tenkrát o mě jen tak zavadila, ale mého tehdejšího přítele velmi zaujala. Vztah nevydržel, ale můj zájem o knihu ano a naopak zesílil. V té době jsem tápala, můj život byl na kousky. Když jsem si v ní listovala, cítila jsem zvláštní úlevu a radost. Začal jsem se lépe orientovat ve svých prožitcích. To, co jsem vnímala pod povrchem běžných událostí a bylo často nesdělitelné, kniha popisovala velmi jasně. Cítila jsem se najednou bezpečně, tak jako když vám někdo říká: „to je v pořádku, je to přirozená součást tvého osudu…“. 

Strávila jsem s knihou velmi zajímavé chvíle. Potom jsem chtěla některé pasáže zprostředkovat lidem okolo a zjistila jsem, že jsem s knihou ve spojení natolik, že se mi velmi lehce vnímalo její poselství, i přesto že nejsem žádný profesionální překladatel. Oslovila jsem autora a on s překladem souhlasil. A tak došlo k onomu rozhodnutí, že se kniha přeloží. A prý jen naivní člověk by se pustil do takového díla. Kniha je hustá, vydatná, obsáhlá. Jenže bez toho naivního nadšení by to taky nešlo. Uznávám, že dotáhnout knihu do zdárného konce bylo náročné. Potřebovala jsem pomoc a tak vznikl tým překladatelů, kteří se podíleli jak na některých překladech, tak na korekturách. Poté na mě ještě čekala anabáze s vydáním knihy. Žádné nakladatelství nejevilo zájem, tak jsem si nakonec založila své vlastní. Můj muž mi pomohl s financemi, s kamarádem jsme natočili krátký filmový příběh o vzniku knihy, pohrála jsem si s grafikou obálky (na což jsem se těšila jako malé děcko) a jedna šumperská tiskárna dílo vytiskla do papírové podoby. Kniha spatřila světlo světa v našem krásném českém jazyce na jaře 2015. A dnes se chystám na druhý dotisk.
Kniha je nádhernou univerzální mapou lidské psyché. Vychází ze stačínského I-ťingu, ale je napsána jazykem současného Evropana. Slučuje v sobě různé přístupy k obecným principům života – vědu, psychologii, mystiku, genetiku atd. Je ve své podstatě velmi, velmi jednoduchá, když se člověk dostane ke kořeni sdělení. Kniha si člověka buď získá nebo ne. Potom mu může být opravdu příjemným průvodcem.

381054_2867670736106_2002616249_nCo tvoříš ve svém životě teď?

Věnuji se stále knize Genové klíče. Od první chvíle bylo mým cílem její sdělení šířit. Takže teď vyřizuji objednávky, posílám balíčky, odpovídám na dotazy, poskytuji konzultace a občas vyjedu mezi lidi na workshop, což je z těch činností ta nejoblíbenější. Ještě překládáme další doplňkové materiály a ve volné chvilce vytvářím vykládací karty ke Genovým klíčům. Doufám, že je brzy vydám. Kromě toho jsem vždycky ráda tančila, tak občas uspořádám taneční setkání pro mé známé. Mám také na stojanu rozdělaný obraz, ke kterému se ve chvílích volna vracím. 

Neméně tvořivé je i vaření, venčení psů a podobné „ženské“ práce, že ano. A už se fakt těším, až roztaje sníh a budu se věnovat zahradě.

 

Co pro Tebe znamená Být ženou?

Přiznávám, že pro mě „být ženou“ v této době znamená velkou výzvu. Jsem ráda, že už nežijeme ve středověku, asi by mě už dávno upálili. Na druhou stranu je tato doba náročná jiným způsobem. Dostaly jsme se z mého pohledu jaksi na hranu. Cítím, že po staru už to nejde, že to, co mi radila babička už nefunguje, ale bez těch klasických rolí se taky neobejdu. A protože se není čeho chytit a opravdových vzorů, kterými bych se chtěla nechat inspirovat je taky málo, tak vlastně experimentuju. Jsem žena proměnlivá, v životě podstupuju různé role. Určitou dobu jsem se snažila být milá a hodná holka. Potom jsem byla rebelka, cestovatelka a umělkyně. Potom jsem se stala matkou, manželkou a ženou svého muže, přítelkyně, milenka. Ve všech těch rolích se žena projevovala více či méně. Žena ve mě evidentně postupně uzrává. Dlouho jsem vzdorovala klasické roli hospodyňky, vždy jsem si musela najít nějakou vlastní cestičku, dokonce jsem jako malá tvrdila, že se nikdy nevdám. Nějaká moje část si tohle nikdy nechtěla připustit asi i proto, že mě děsilo, jak se většina žen v klasických rolích ztrácí a nejsou šťastné. Raději jsem chtěla cestovat a užívat si. Až jsem se jednoho dne přistihla, že roli hospodyňky plním naplno. Je to vtipné, jak nás naše stíny dostihnou. To, co jsem tak popírala mám teď naservírováno v plné parádě. A postupně objevuji, že si to dokážu i užívat. Ale prostě jsem k tomu musela dospět. Jednou mi jedna věštkyně říkala, že prý mám velkou výhodu, protože v sobě nosím obě polarity, velkou matku i děvku. Nevím, jestli si to ta paní dokázala představit. Ale někdy je to zapeklitý úkol – skloubit ten smysl pro loajalitu a péči s onou svobodomyslností? Toť úkol skutečně na celý život.

Obecně ale cítím, že jsem nejvíce ženou ve chvíli, kdy se ocitnu uprostřed nějaké činnosti, nepřemýšlím a užívám si jí. Jsem v tu chvíli ušetřená starostí a myšlenek a je mi dobře jen tak. A je jedno, jestli zrovna maluju obraz nebo vařím.

Nějaká myšlenka, vzkaz na závěr?393936_2867680096340_70048246_n

Možná to bude znít jako klišé, protože si všichni vždycky přejeme nějaké pěkné věci…. ale při téhle představě se mi opravdu líp dýchá. Tak tedy přeju všem ženám, aby si svůj život dovolily užívat, vychutnávat a nestaly se obětí nějakých přesvědčení, co se nosí a nenosí, jak by měly či neměly vypadat, chovat se a cítit. Bylo by moc fajn, kdybychom se uměly projevit a říct si, co skutečně potřebujeme a chceme. A taky bych nám přála, abychom mezi sebou našly opět sdílnost, pochopení, vzájemnou společnost. Jsme dnes obecně všechny izolované a pod tlakem. Vím, že nejsme svaté natolik, aby mezi námi byla jen láska a pochopení. Ale kéž bychom se kromě soupeření uměly i více obejmout a spolupracovat, a když se hašteříme a pomlouváme, aby to bylo jen na chvilku a nemusely jsme v tom setrvávat. Abychom se tomu naopak uměly zasmát. Ano, smích a humor bych nám přála.

Děkujeme za rozhovor!

Continue Reading

„Tančit, zpívat, malovat a radovat se z bytí“

eliška

Celým festivalovým dnem v loňském ročníku nás provázela Eliška Bröcklová. Loni jsme s ní přinesli rozhovor, který je plný lásky, radosti a životní pokory.

BŽ: Eliško, teprve před rokem jsi odmaturovala na šumperské VOŠ a SPŠ. Co teď momentálně studuješ?

EB: Studuji v Praze na Ježkově konzervatoři, kde se věnuji oboru populární zpěv. Mám zde i hodiny klavíru, tance a jevištního projevu.

BŽ: V jakých oblastech svého života tvoříš?

EB: Teď se nejvíce soustředím na tvorbu a budování sebe samé, to mne aktuálně velmi naplňuje. Od toho se odvíjí všechno. V jakém stavu bude mé tělo a mysl, tak bude vypadat moje tvorba a i tak bude působit na diváky a posluchače. Beru to jako velkou zodpovědnost.

BŽ: Co ti dělá radost?

EB: No je toho spousta. Tak třeba jsem šťastná, když si mohu sama doma zpívat jen tak.. Hrát na klavír jen tak… Avšak největší radost mi dělá, když se posunuji dál a cítím to sama na sobě. Když dokážu řešit a přistupovat k věcem lépe a jinak, bez následků. Miluji, když se mohu odměnit. Ráda poznávám zajímavé a inspirující lidi a ráda se od nich učím :-)..

BŽ: Jak vidíš svoji budoucnost?

EB: Uff.. To je velmi zajímavá otázka. Dřív jsem asi měla větší představu, v čem konkrétně bych chtěla být úspěšná, kde bych chtěla být a tak dále. Tento poslední rok a půl se můj život dost změnil. Den ode dne si více uvědomuji, jak je důležité žít v pokoře a v odevzdání k Vyššímu a být spíše tím pozorovatelem. Jedinou věc vím, že se budu věnovat zpěvu. V jaké podobě, záleží na mém vnitřním stavu. Také vím, že budu žít někde v přírodě, budu mít zahrádku, o kterou budu pečovat jako sama o sebe. Budu tančit, zpívat, malovat a radovat se z bytí. To mi příjde jako úžasná budoucnost :-)

BŽ: Máš nějaké poselství pro ostatní ženy a dívky?

EB: Ať vás Síla a Láska provází :-)

Děkujeme za rozhovor!
Za festival Být ženou Petra Zsáková.

Continue Reading

„Má největší vášeň je život sám“

DSC_0014

Mgr.A. Michaela Meera (MM) si ve svém nabitém programu našla chvilku času a poskytla festivalu Být ženou (BŽ) rozhovor. 

BŽ: Tvoříte Pizzetky (a nejen je), provázíte přechodové iniciace a meditace IN & OUT BODY, tedy, je toho opravdu hodně, co v životě stíháte…ale kde v životě cítíte největší vášeň? Co vám teď dělá největší radost?

MM: Je pro mne těžké napsat, co je pro mne největší vášeň, když je to život sám. Ona ta vášeň i extatická radost se prozíráním do sebe mění v Přítomnost, prožívání je pak více uvnitř a jsem tišší. Pak je vše vášní, radostí a dobrodružstvím zároveň. Třeba včera, s partnerem jsme chodili po bankách zjistit, jaký úvěr dostaneme na naše bydlení. Partner s ženou u počítače vedou hovor, střídavě si prohlížím místnost banky, úřednici a vše kolem…začíná mi nabíhat vnitřní (poté i vnější) záchvat smíchu, jaké kulisy a role jsme si my lidé vytvořili pro hru – iluze štěstí. No a pak začala úřednice mluvit úplně jiným jazykem… pravdu, co je za tou celou bankovní sférou. Takže největší radost mi dělá, když jsme v Pravdě.

BŽ: V čem vy sama se cítíte nejlépe? Co nejraději nosíte? Popřípadě je nějaká barva, která vás teď momentálně nejvíc oslovuje?

MM: Pokud myslíte naše”skafandry” :), aby nám nebylo zima, tak vše, co je jako má druhá kůže. Hodně úplety a barvy… mnohdy také nic, pokud je možnost a teplo.

Nenechávám si nic na potom, také neskladuji. Jak se proměnuji, tak ladím i ty skafandry. Máme s partnerem jednu skříň společně, což naši kamarádku přivedlo do stavu – to není možné, že ti to stačí. No stačí… když neskladuji, co nenosím, i oblečení je v pohybu.M Meera

BŽ: Přijedete k nám na Moravu s Přechodovou iniciací Menarché. Kde jste se Vy sama učila, a která žena Vás inspirovala?

MM: Co se týče iniciace Menarché, tak mne neučil nikdo. Vzniklo to samo ze sebe, kdy od roku 1993 se intenzivně zajímám Kdo Jsem, a to mne přivedlo k Ernestýně Velechovské, Pavle Maškové, teď Sofie Kalyani Sarras, Jiřímu Vackovi, Míle a Edaurdu Tomášovým, Marcelce z hor a mnoha dalším východním mistrům, které jsem měla možnost poznat i osobně. Ženské kruhy a meditační setkání mne mnohému naučily, zásadní učitelkou(mistrovou :) ) v těle, pro mne v tomto životě, je Sofie Kalyani. Transformátorem je také “můj” partner, který si nenápadně žije sjednocení a žití s ním je prohlubující cesta k sobě v humoru i radosti.

BŽ: Vidíte rozdíl mezi ženami v Čechách a na Moravě?

MM: Dříve osobnost nějaké rozdíly vnímala. Určitě nás ovlivňuje, kam se narodíme, kde pobýváme a s kým se potkáváme. Místa jsou různá… ženy jsou ženy, jestli tady nebo někde jinde, je Jedno :) Objevil se teď obraz, který mne rozesmál. Žena ženě říká: Jsem z Čech. Druhá: Jsem z Moravy… takže rozdíl je jen v místě… a zůstává Jsem.

BŽ: Jaká je Vaše vize budoucnosti? Kam byste si přála dál směřovat?

Co se týče tvořivosti, tak naplnit poslání, proč jsem tady. Je to o založení společnosti, která bude vystavěna na novém paradigmatu. Nově ovlivní vzdělání i tvoření. Měla bych to stihnout, než odejdu z těla :), aby další bytosti mohly v započatém díle pokračovat. Také Pizzetky tři roky pracovaly v ústraní se dvěma pomůckami, aby se nyní s nimi mohlo jít na ministerstvo školství a zdravotnictví.

Už to je velké dobrodružství, zda to vyjde. A to, co je nehmotné…uhnout z cesty tomu přání, že si přeji :)

Zaujala mě vaše Vize Plnohodnotného Života žen, mužů a dětí… můžete to trochu popsat?

Tato Vize byla seslána v prosinci 2015 a během týdne najednou bylo vše hotovo. Vnitřně cítím, že to je to dílo, proč tu jsem. Záměrem je založení spolku – společnosti, která bude vystavena na zcela nových principech právě pro plnohodnotný život nás všech. Podporovat bytosti a vytvářet takové skutky, aby se lidem žilo svobodně, lépe a šťastně. Bude podporovat nové modely vzdělávání, tvořivosti, komunikaci a rodiny, aby naše životy nabývaly na plnohodnotnosti. Název vznikal ve spolutvořivosti se Sofií Kalyani a Štěpánkou Čížkovou při přípravě 3. Narozenin Pizzetek. S touto Vizí seznámím i účastníky festivalu Být ženou.

Děkujeme za rozhovor!
Za festival Být ženou Petra Zsáková.

Continue Reading